Modleme se za kněze

Modleme se za kněze

„Modli se za kněze, zvláště v této době žní“ (Den.980)

 

 

O kněžství

ThDr. Bogdan Pelc

Působím v jedné Vídeňské farnosti a samozřejmě mám pravidelně během mše svaté promluvu. Reakce jsou různé, občas kritika, občas pochvala, většinou bez ohlasu. Největší kritiky se mi dostalo, když jsem jednou na počátku „týdne modliteb za kněžská a řeholní povolání“ řekl, že kněz je pro život církve důležitý a že bez něj mše svatá není možná. Dostalo se m i ponaučení, že se nemám vytahovat, že laici jsou stejně důležití a bez nich by církev nefungovala, a vůbec, co si to myslím, že kdo jsem. „Víc pokory, pane faráři.“ Tato událost mě naučila dvěma věcem: zaprvé jsem si s jistotou uvědomil to, co jsem už delší dobu tušil, že totiž pohled některých věřících laiků na kněze a kněžství je velmi zkreslený a čistě lidský, bez pohledu z hlediska víry. Zadruhé už vím, že když kněz mluví o svátosti kněžství a její posvátnosti a důležitosti, může to být rychle špatně pochopeno jakožto vychvalování sebe samého, hlásání své soukromé slávy. Možná i proto mnozí spolubratři o tom nechtějí mluvit, protože se onoho nepochopení bojí. Mluvit ale musíme, protože svátost kněžství je pro církev opravdu důležitá, bez ní není možná eucharistie ani jiné svátosti s výjimkou křtu a manželství. Potřebujeme kněze; vy, milí čtenáři, a já také, protože například svátostné rozhřešení si sám nedám, potřebuji druhého kněze. Jak o tom ale mluvit?

 

Když mluvím o kněžském povolání, o jeho důležitosti, důstojnosti a posvátnosti, tak se nevytahuji, nýbrž spíš zpytuji svědomí. Bůh mně a jiným mužům něco skvělého a svatého dal. Je to jeho svobodné rozhodnutí, že někdo má modré, nebo černé oči, někdo je nadaný hudebník, někdo ne. Stejné je to i s darem kněžství – nikoliv ten, kdo ho obdržel, je skvělý, svatý a dokonalý, nýbrž samotný dar je skvělý, svatý a dokonalý, protože Dárce je vlastně takový. A ten dar je vložen do rukou a srdce člověka s jeho dobrými a špatnými vlastnostmi, do jeho srdce zbožného a plného lásky, anebo hříšného a sobeckého. Samozřejmě mám radost, že jsem knězem, je to moje poslání, životní cesta a život bez toho si dokážu jen těžko představit. Jsem Bohu vděčný za povolání k jeho službě. Zároveň si ale nemyslím, že jsem jako člověk lepší, dokonalejší nebo svatější než lidé, kteří kněží nejsou. Je to úžasné, že Bůh působí skrze člověka, že ho pozval ke spolupráci na díle spásy. Ještě úžasnější je ale to, že toto působení není omezeno jen na ty bezúhonné, svaté, vzorné, vzdělané a zbožné, nýbrž že se uskutečňuje i skrze hříšníky, lenochy a hloupé nevzdělance. Bylo tomu tak vždy. Však i mezi Ježíšovými učedníky byl zrádce a Petr, který byl mistrem vyvolený být prvním pastýřem církve, v hroznou noc na velekněžském dvoře Krista třikrát zapřel. Bůh samozřejmě působí skrze a „díky“ lidským schopnostem a nadáním, ale také velmi často navzdory lidským nedostatkům a hříchům. Být knězem není důvod k nafoukanosti a namyšlenosti, nýbrž k pokoře a vděčnosti, že si Bůh mne, slabého a nedokonalého člověka vyvolil, abych hlásal jeho jméno a lásku k lidem, abych jí zprostředkovával a nebyl jí na obtíž. Všimněme si, že všichni proroci a vůbec významné postavy jak starého, tak i Nového zákona si byli vědomi svých nedostatků. Nicméně představení kněžských seminářů a biskupové jsou si velmi dobře vědomi toho, že ke kněžskému svěcení smějí pustit jen ty nejlepší, bezúhonné, horlivé a zbožné muže, že se musí dávat velký pozor na eventuální nedostatky, které by během pozdějšího působení v kněžské službě mohly vyústit v nemravné, nespravedlivé anebo „jen“ neslušné chování duchovního pastýře. Ano, je žádoucí, aby všichni kněží byli skvělí a dokonalí, ale toho stavu přes veškeré úsilí nikdy nedosáhneme. Jsme jen lidé. A tady se dotýkáme velmi závažného bodu: modlitby za kněze. je jí opravdu potřeba. nemusí být kdovíjak dlouhá, ale je potřebná každý den. Víte, milí čtenáři, jak dlouho trvá pomodlit se jednou „Otče náš“? Zhruba 25 vteřin. A proto ať mi teď nikdo neříká, že nemá čas na modlitbu. Samozřejmě jeden „Otče náš“ není moc, ale pro začátek stačí a vždy se může něco přidat. Zaprvé se musíme modlit často a pravidelně za nová kněžská a řeholní povolání, aby hodně mladých mužů a žen s ochotou a odvahou přijalo povolání, které Bůh dává, a odpověděli pozitivně, s ochotou jako prorok: „Hle, zde jsem, pošli mne“ (Izajáš 6,8). Toto rozhodnutí není jednoduché a potřebuje naši duchovní podporu. Jestli chceme mít nové kněze a řeholní sestry, tak o to musíme Boha prosit.

 

A ještě více se, milí bratři a sestry, musíme modlit za kněze, kteří už působí v pastoraci. Když se modlíme společně v rodině, třeba v neděli před obědem, je snadné přidat ještě nějakou modlitbu za kněze, možná zvlášť za toho, který vám před hodinou hlásal Boží slovo a podával Tělo Páně. Modlete se, milí čtenáři, za ty kněze, kteří vás pokřtili, připravovali ke svátostem, zpovídají vás. Přece je to také otázka hezké lidské ctnosti – vděčnosti. Jen Bůh ví, kolika zkouškám byl každý kněz podroben, kolika nebezpečím se vyhnul, v čem obstál, v čem selhal, co je jeho zásluhou a co co zásluhou Boží milosti a modlitby lidí. Jsem knězem devatenáct let. Je to málo, nebo hodně? Myslím, že to každopádně stačí, abych si udělal nějaký obraz o životě člověka zasvěceného Bohu. Je to život hezký, šťastný ale nikoliv snadný a lehký. Není čas a místo probírat vše podrobně, jen bych se zmínil o jedné věci, o které se možná běžně nemluví: pocit smutku a selhání, když se navzdory vynaloženému úsilí vytoužené výsledky nedostaví. Toto zarmoucení, když musí kněz zase sloužit mši v skoro prázdném kostele a nebo se na pečlivě připravenou pastorační akci skoro nikdo nedostaví. Tak si člověk myslí: Má to cenu? Stojí to za to? Proč se nadále snažit? V takovém okamžiku anebo období pomůže jen modlitba. A to jak toho dotyčného, tak jiných lidí, kteří na něj myslí. K tomu se přidá občasné přehnané očekávání farníků. Pan farář by měl být dobrý teolog, kazatel, organizátor, finanční génius, řidič a stavitel, měl by dobře vycházet s dětmi a se seniory, farní radou, obecním úřadem a kdoví co ještě. Měl by být vždy dobře naladěný, vstřícný a trpělivý a to ještě zdaleka nejsou všechny eventuální požadavky, je jich spousta a často jsou naprosto protikladné. K tomu jako korunu nasaďme ještě nepochopení, nevděčnost a pomluvy, a je hotovo. Rád bych ještě jednou zdůraznil, že jsem šťastný, že jsem kněz, ale v tomto článku musím psát také o nepříjemných věcech, aby vám nutnost modlitby za kněze byla zřejmá. Obtížné podmínky, za jakých pracuje hodně kněží, spolu s jejich přirozenými lidskými slabostmi a nedostatky tvoří velmi nebezpečnou směs, obtížné ovzduší, kterému pak kněz musí vzdorovat po celý zbytek života, pokud chce zůstat věrný svému povolání. Musí bjovat hodinu za hodinou, až do posledního dechu. Tento článek píšu během postní doby a samozřejmě rozjímám o Kristovu utrpení, teď zrovna o jeho duševním boji v zahradě Getsemanské. Kristus dal nám kněžím moc zpřítomňovat jeho oběť v eucharistii, hlásat jeho slovo, udělovat jeho milost a milosrdenství, odpouštění hříchů…K tomu si nás vyvolil, ale částí tohoto vyvolení je i to, že neseme jeho kříž, zejména v podobě toho duševního boje o věrnost a povolání, tak jako i on zápasil o naplnění vůle otce. Jenže břímě tohoto zápasu neuneseme sami, musí nás podporovat Boží milost a vaše modlitba.

 

Převzato z Apoštola Božího milosrdenství 2/2014 

Kontakt

Studénka a Butovice

Římskokatolická farnost Studénka
Kostelní 907
742 13 Studénka

Římskokatolická farnost Butovice
(spravována excurrendo)
Malá strana 216
742 13 Studénka


Tel.: 556 400 759

rkf.studenka@doo.cz

Mgr. Mieczyslaw Serednicki, farář